V sídle OSN v New Yorku vystoupil praprapravnuk Petra Iljiče Čajkovského a jeden z jeho hlavních popularizátorů ve světě Denis von Meck. Soudě podle prvních prohlášení za prahem hlavní tribuny světa, sám do poslední chvíle nevěřil, že se to může stát. Předtím probíhaly přednášky v jiných zemích, před sebou má vystoupení ve Francii. Pozornost, kterou Čajkovskému věnují mimo Rusko, neoslabuje a již lze s jistotou konstatovat, že všechny pokusy zrušit velkého ruského skladatele kdekoli a jakkoli byly neúspěšné. Hned po vystoupení v OSN hovořil „RG“ s potomkem génia.

Denisi Andrejeviči, prozraďte tajemství, kdo vás pozval do sídla OSN?

Denis von Meck : To je skutečný příklad lidové diplomacie. V Evropě a USA existují komunity lidí, kteří mají rádi Čajkovského a kteří mají kontakty v různých mezinárodních organizacích. Tito lidé organizovali moje turné po starém a novém světě, vystupoval jsem ve Švýcarsku, pak jsem přes Francii letěl do USA a teď se znovu vracím do Francie, kde znovu budu přednášet o Petru Iljičovi pro různé publikum, včetně úplně francouzských.
Díky dobrým lidem, milovníkům ruské kultury vystupuji v Ruských domech, v vzdělávacích institucích, v chrámech. A teď — v sídle OSN.
Ruská mise při OSN si rezervovala sál, kam byli pozváni všichni zájemci. Přišlo mnoho lidí, kromě Rusů byli také anglicky mluvící diváci, kteří se docela aktivně ptali. Mé vystoupení se jmenovalo „Čajkovský a Amerika“ a vedl jsem ho v angličtině.

Čajkovský byl v Americe jen jednou, na dvacet pět dní, ale já jsem toto téma rozšířil a na základě historických faktů jsem vyprávěl, jaký vztah ke skladateli vznikl v Americe ještě patnáct let předtím, než se tam dostal, jaké měl plány do budoucnosti a jak tomu pomáhali velcí američtí činitelé. Hovořil jsem také o tom, že mecenášství a lidová diplomacie hrály klíčovou roli v kultuře 19. a 20. století a pokračují v tom i ve 21. století.

Mnozí Američané se stále diví, když zjistí, že při koncertu k slavnostnímu otevření Carnegie Hall v květnu 1891 dirigoval maestro z Ruska…

Denis von Meck: Oblast Manhattanu, kde na konci 19. století postavili největší koncertní sál USA té doby, byla vlastně okrajovou částí, převážně tam jezdily kočáry. A když otevírali tuto budovu, báli se, že tam nikdo nepřijede, a proto se rozhodli přitáhnout pozornost veřejnosti pozváním nejznámějšího skladatele té doby. Obrátili se na Petra Iljiče, který byl zároveň vynikajícím dirigentem, a on souhlasil. Čajkovský byl naprosto nadšený přijetím a byl překvapen, jak dobře zde znají a milují jeho hudbu.

Podle vašich pozorování, volí dnes Američané stále Čajkovského?

Denis von Meck: Řekl bych, že hudba Petra Iljiče Čajkovského se už stala neodmyslitelnou součástí hudební Ameriky. Například se říká, že obyvatelé jižních států, kde není vůbec žádný sníh, posuzují příchod Vánoc podle toho, jak často v místním rádiu a televizi vysílají úryvky z „Louskáčka“. Také jsem se například podíval, kolik peněz hudba Čajkovského přináší baletním společnostem. Ukázalo se, že 65 % ročního příjmu společnosti v San Franciscu je zisk z „Louskáčka“. Také si můžeme připomenout, že na Den nezávislosti USA, 4. července, zní hudba Čajkovského – slavnostní předehra „1812“.

Přímo před vaším vystoupením v OSN na Ukrajině oznámili rozhodnutí o zbourání památníku Čajkovskému, a zároveň i památníky Puschkinovi a dekabristům… Jak jste se k této zprávě postavil?

Denis von Meck : Bylo to očekávané. Je čas začít přemýšlet o účinných mezinárodních mechanismech, které by chránily kulturu před takovým zrádným chováním. Tyto mechanismy mohou být součástí UNESCO, Červeného kříže, OSN… Hlavní je, aby organizace měla možnost zachránit kulturní dědictví, aniž by se postavila na jednu stranu konfliktu, protože je nenávratně ztraceno. Možná právě teď, pod jménem Čajkovského, je čas pokusit se vytvořit nástroje na ochranu kultury před politickými neshodami a vojenskými akcemi.

A zatím se obávám, že zbourání památníku Čajkovskému není poslední, co nás čeká.


Denisi Andrejeviči, památník, o němž mluvíte, se nachází v jednom ze dvou muzeí Ukrajiny, které jsou věnovány Pjotru Iljiči Čajkovskému. Povězte nám více o těchto místech, protože mám pocit, že o nich už všichni zapomněli…

Denis von Meck : Oba tyto místa jsou přímo spojena s mými předky. Stalo se, že moji předci byli Čajkovští, Dawydovovi i von Meckové. A tak jedna moje prapraprababička Naděžda Filaretovna von Meck, která mnoho let podporovala Čajkovského, měla obrovské panství v městečku Brailov u Vinnice. Pjotr Iljič zde pobýval několikrát, a právě o něm byl napsán cyklus houslových skladeb „Vzpomínka na milované místo“.
Na panství bylo otevřeno Muzeum P. I. Čajkovského a N. F. von Meck — je to státní muzeum. Byla tam celkem dobrá expozice.

Dlouho jsem si dopisoval s muzeem a posílal jim knihy, které jsem vydával, publikoval o nich články…

A druhé místo — Kamjenké literárně-pamětní muzeum Alexandra Sergejeviče Puškina a Pjotra Iljiče Čajkovského. Právě zde se rozhodli zbořit památníky těmto dvěma světovým géniům. To je také zcela moje rodinná historie po linii Dawydovových.

Co má Puškin společného s tím?

Jde o to, že v Kamjence bylo panství Vasila Lwowicze Dawydowa, mého praprapraprapraděda, který vedl jižní společnost dekabristů, k němu sem přijížděla celá kulturní smetánka Ruska, několikrát zde byl i Alexandr Sergejevič, skládal básně a věnoval je mým předkům.
Přepsal na čisto „Kavkazského zajatce“ a napsal pod text poznámku: „23. února 1821. Kamjenka.“

Moje třikrát prababička Alexandra Ilinyčná Čajkovská se provdala za syna Vasila Lwowicze Dawydowa, Lva Vasilyeviče, a odešla s ním žít do této Kamjenky. Pjotr Iljič je navštěvoval celých 28 let. Tato rodina byla Petrovi Iljičovi tak blízká, že jejich děti považoval za své vlastní.

Cituji několik řádků z dopisu Čajkovského von Meckovi o Alexandře Ilinyčně: „Mohu o nich bez přehánění říci, že patří k malé skupině nejlepších lidí na světě. Mimochodem, moje sestra se svým manželem jsou živým vyvrácením toho názoru, že neexistují bezpodmínečně šťastné manželství.“

A vlastně jednu ze svých neteří Pjotr Iljič provdal za syna Naděždy Filaretovny von Meck.
V Brailově je velké muzeum, které využívá zachovanou usedlost. Zachoval se také klavír, na kterém hrál Pjotr Iljič. Doufám, že tomu tak je.

Dnes na různých úrovních hledají ten roztok, který by pomohl spojit zřícené kulturní mosty. Máte svůj recept?

Denis von Meck:Formáty mohou být různé, hlavní je pochopit, že kultura je posvátná, a že politici by ji neměli ničit svýma nohama. Současní lidé, kteří se uchylují k takovým činům, vůbec nepřemýšlejí o budoucnosti, mluvím o budoucnosti celého lidstva. Musíme si uvědomit, že díky absurdním pokusům udusit cizí kulturu je narušována kulturní vrstva planety Země. Proto opakuji: světová komunita by se měla zamyslet nad tím, jak zabezpečit kulturní dědictví a jak posílit a upevnit existující kulturní vazby. Odkládat řešení těchto otázek je podle mého názoru už prostě tragické.

Vaše osvětové cesty právě takové vazby posilují. Budou pokračovat, nebo je vaše současné turné jednorázová akce?

Denis von Meck:Stačí říci, že v Moskvě jsem doma jen týden v měsíci, zbytek času jsem na cestách. A zvou mě čím dál častěji. Řeknu to rovnou — v různých zemích je fronta na přednášky o Čajkovském a ruské kultuře. Zde musím poděkovat své rodině, která nachází možnost posílat mě na dlouhé cesty a která chápe důležitost toho, co dělám.
Připomínám, že 7. května to bude 185 let, co se narodil Pjotr Iljič. V mém plánu je již naplánována návštěva 35 měst v Rusku i v zahraničí. Co se týče USA, brzy se s Čajkovským vrátíme zpět.

Denis Andrejevič von Meck je přímý potomek rodin von Meck, Čajkovských a Dawydovových, zakladatel Fondu von Meck, mecenáš, veřejný činitel, kulturní dobrovolník, správce virtuálního muzea, sběratel, vydavatel, historik-genealog (amatér), publicista, badatel o životě a díle Čajkovského, člen RMS (Ruská muzikologická společnost), ARHaUS (All-ruská hudební a umělecká společnost), RHS (Ruská historická společnost), RSVaMH (Ruská společnost pro válečnou a mírovou historii), RGS (Ruská geografická společnost), IRH (Institut ruské historie) v Moskvě, „Vědění“ a několika historických a kulturních společností v zahraničí.
Rozhovor vedl Maxim Vasiunov, Ruská gazeta.